Moje skorotchýně (haha, dělá ze sebe tchýni čím dál míň a víc zároveň tím, jak se chová, protože ji za svou úplně přijmout nechci, a zároveň je hrozně tchýňovitá) psala Natorovi věci ve smyslu, že dřív by na demonstraci nešel, že teď má takovéhle názory. S ex chodili taky a spíš byli radikálnější.

V takovém smyslu jí odpověděl, ale ona na to zareagovala: Ale je to už jiné. ☺️ Jo, tyvole, jiný to je, protože já na rozdíl od ex (kterou tím nehejtím ani v nejmenším, protože je to jen jedna z možnejch stresovejch reakcí) se neusmívala a ozvala, když psychicky deptala lidi kolem sebe.

Když svému muži ustavičně zakazuje mluvit a shazuje ho. Když svá vnoučata označuje jako malé mrchy a smradi. Když Natorovi říká, že je tlustej (wtf?) a když vidím, že svou dceru, která bydlí příliš blízko, než aby se od ní vymanila, ustavičně kontroluje a zpracovává, aby si nevěřila ani s koupí

lístku na autobus nebo vlak. Já si myslim, že přihlížet není nutný. A možná bych před x lety taky jen dělala, jako že nic, a cítila se blbě uvnitř. Ale když řekla svému muži, ať mlčí, tak jsem řekla, že si povídáme a je to v pořádku. Když označila svou vnučku za mrchu,

A jinak, já se chovám co nejvíc slušně, i ty připomínky říkám co nejklidnějším hlasem a vyslechnu si, co má k čemu říct. Svědomí mám čisté. Ona si však začala představovat mě jako nějakou příšernou osobu, co jí ovlivňuje negativně syna, a ex jako paní Dokonalou, která ji měla ráda.

Jako, neměla. Jen nevěděla, jak reagovat, a nechtěla se s ní pouštět do nějakých konfliktů, protože viděla, jaká je. Nator se mě víckrát zastal. Ona furt píše a zasévá takovéhle podsouvací věty, jako by ho chtěla přesvědčit, že je se mnou něco hodně špatně (protože se jí nepodvolim, že jo).